Začátky

Na počátku tu byla jedna velká černá golfová kabela, odvaha a inspirace.

Jako velký fanoušek Zaklínače jsem díky každoročním fašankům dostal další dávku múzy a pustil se do vytvoření brnění Geralta z Rivie. Možná největším paradoxem ale je, co mě k tomu vlastně přivedlo. Byl to právě seriálový Zaklínač. A tak i brnění, které jsem vytvořil, vychází právě z něj.

Tehdy jsem ještě netušil, kam mě to celé zavede. Seriál mě totiž postupně přivedl ke čtení knih a také k několika průchodům The Witcher 3. A čím více jsem se do světa Zaklínače ponořoval, tím více jsem zjišťoval, že za tím vším je mnohem víc, než jsem původně viděl v seriálu.

Zpětně dnes seriál, s výjimkou první série, vidím spíše jako solidní propadák a promarněnou příležitost. Paradoxně mu ale nemůžu upřít jednu zásadní věc – dostal mě k Zaklínači. A nebýt jeho, možná by nikdy nevzniklo ani tohle brnění.

Samotná výroba pak byla trochu jiný příběh.

Na začátku nebyla žádná hromada nakoupeného materiálu ani přesný výrobní plán. Byla tu jedna velká černá golfová kabela. Z té jsem postupně vyřezával jednotlivé kusy kůže, které jsem dále recykloval, přešíval, upravoval a lepil na PVA pěnu. Z jednotlivých kousků postupně vznikaly části brnění, které se následně skládaly dohromady pomocí nýtů, druků, šití a lepení.

U některých částí jsem využil ještě starou koženou bundu. Ta měla původně růžovou barvu, takže než mohla dostat své místo v brnění, musela projít ještě jednou proměnou a být přebarvena.

Celé brnění tak vlastně vznikalo z věcí, které už někdo nepotřeboval. Každý kus materiálu měl svůj původní účel, svůj vlastní příběh a já se jen snažil přijít na to, co by z něj mohlo vzniknout dál.

A právě tehdy mi možná došlo, že každá věc se může stát něčím jiným. Z obyčejné černé golfové kabely může vzniknout brnění velkého bojovníka. Ze staré růžové kožené bundy kus zbroje. A z materiálu, který by jinak pravděpodobně skončil někde v odpadu, může vzniknout něco, co má svůj charakter a může sloužit dál.

Avšak mé nadšení zde neskončilo.

Postupem času jsem začal objevovat více prapodivných věcí a ingrediencí, jež by mohly povznést mou tvorbu novým a lepším směrem. Potřeboval jsem zdroj materiálu, a tak jsem začal hledat způsoby, jak se dostat k lepším kůžím a jak se dál rozvíjet.

Při násilném činu, kdy jsem se pustil do projektu „mokasíny“, mi došlo, že nejsem vytvořen k tomu, abych replikoval mnoho kusů. A tak jsem skončil pouze s jednou botou.

A tak jsem zkoumal své možnosti. Od vyrábění obalů na nože, přes náramky, obojky, peněženky, ledvinky a batohy až k tvorbě klobouků jsem se postupně dostal tam, kde jsem nyní.

Všechno šiji ručně svými prsty a strojům se vyhýbám obloukem, i přesto, jaké potíže si tím občas přinesu pod nos. Každý kus tak vzniká pomalu, ručně a trochu jinak než ten předchozí.

A pořád se držím toho, jak by měl pořádný štych vypadat.

In the beginning, there was one large black golf bag, a bit of courage, and a spark of inspiration.

As a huge fan of The Witcher, I found myself inspired by the annual fašanky celebrations and decided to create my own version of Geralt of Rivia’s armor. Perhaps the biggest paradox, however, is what actually led me to it in the first place. It was the The Witcher TV series. And so, the armor I created is based on the very same series.

At the time, I had no idea where it would eventually lead me. The series gradually led me to reading the books and also to several playthroughs of The Witcher 3. The deeper I went into the world of The Witcher, the more I realized that there was far more to it than I had originally seen in the series.

Looking back, I now see the show — with the exception of the first season — as a rather solid disappointment and a great missed opportunity. Paradoxically, though, I cannot deny it one thing: it brought me to The Witcher. And without it, perhaps this armor would never have existed either.

The actual making of it was a rather different story.

There was no pile of newly purchased materials or carefully prepared production plan at the beginning. There was simply one large black golf bag. I gradually cut individual pieces of leather from it, then recycled, reshaped, stitched and glued them onto PVA foam. Piece by piece, the individual parts of the armor began to take shape, eventually being assembled with rivets, snaps, stitching and glue.

For some parts, I also used an old leather jacket. It had originally been pink, so before it could find its place in the armor, it had to undergo one more transformation and be dyed.

The entire armor was therefore essentially made from things that someone else no longer needed. Every piece of material had its own original purpose and its own story, and I simply tried to figure out what it could become next.

And perhaps that was when I realized that almost anything can become something else.

An ordinary black golf bag can become the armor of a great warrior. An old pink leather jacket can become a piece of armor. And a material that would otherwise probably end up as waste can be turned into something with its own character and a new purpose.

But my enthusiasm did not end there.

Over time, I began discovering more and more strange materials and ingredients that could take my work in new and hopefully better directions. I needed a source of material, so I started looking for ways to get my hands on better leather and continue developing my craft.

During a rather violent undertaking known as the “moccasin project,” I realized that I was simply not made for reproducing things in large numbers.

And so I ended up with only one shoe.

From there, I kept exploring my possibilities. From making knife sheaths, bracelets, collars, wallets, belt bags and backpacks, all the way to making hats, I gradually arrived at where I am today.

I sew everything by hand, with my own fingers, and I avoid machines like the plague — despite all the trouble that decision occasionally brings upon me.

Every piece is therefore made slowly, by hand, and a little differently from the one before it.

And I still stick to one simple principle:

a proper stitch should look the way a proper stitch is supposed to look.